" Nikdo není tak chudý, aby nemohl darovat úsměv "

Kapitola druhá - jen růžová to může být

30. prosince 2013 v 16:35 | Pallandra |  Za obzorem


,,Zlatíčko? Jsme na místě.'' Vnímám jen nějaké neurčité mumlání, ještě pořád napůl spím. ,,Lotty...'' Proč musí pořád mluvit? ,,Notak, vstávej!'' Ten otravný hlas je tu zase. Nikdy mě nenechají spát. Jen něco zamumlám a zkouším zase usnout.

,,A já se těšil na tvůj výraz, až poprvé uvidíš svůj nový holčičí pokoj.'' S trhnutím se probudím, otevřu oči a vyděšeně koukám na Dereka. Nádech, výdech. Ano, tak je to správně. Určitě si jen dělá legraci. ,,Říkal jsi holčičí? Co přesně podle tebe pojem 'holčičí' pokoj znamená?'' Opatrně se ptám a pozoruji jeho obličej, který se při mých slovech rozzářil jako vánoční stromeček.

Periferním pohledem vidím Angie stát u vchodových dveří. Uvědomuji si, že pořád sedím v autě, proto rychle rozepínám pás a vylézám ven. Stoupám si naproti mého otce a čekám na odpověď. ,,Nooo,...Tak znáš to,...'' Já jen trpělivě čekám. ,,Co přesně bych měla znát?'' Derek nahodí nevinný výraz. ,,Tak, třeba trocha růžové sem, trocha růžové tam...'' Můj výraz nemůže být zděšenější. Ale pořád si ze mě může dělat legraci. No, to hned zjistím. Obejdu otce, který jistě co nevidět vyprskne smíchy, otvírám domovní dveře a rozhlédnu se po hale. Dvoje dveře, nejspíš do obýváku a kuchyně, ale ty mě momentálně vůbec nezajímají. Přejdu na druhý konec haly a vybíhám schody po dvou, vůbec si nevšímám, že jsem něco nakopla. Na odpočívadle se zastavím a s hlasitým nádechem a tichou modlitbou otvírám dveře naproti mne. Úlevně si vydechnu. Dívám se do velkého pokoje, jehož zdi jsou vymalovány světle zelenou barvou. Díkybohu!

S širokým úsměvem se otočím. Za mnou už stojí Derek i Angie, něco však není v pořádku. Můj drahý otec má pořád ten hloupý úsměv. Úkosem pohlédnu na Angie, ale ta jen smutně zakroutí hlavou. ,,Lotty, miláčku, spletla sis pokoj. Ten tvůj je až na konci chodby.'' Já se na ni jen překvapeně podívám. ,,Cože?'' To snad nemůže myslet vážně, chce mi opravdu přivodit infarkt? Poslední slova už byla na Dereka moc, nevydržel a zhroutil se smíchy na podlahu.

Máma jen přikývne a jde do přízemí. V polovině cesty se ale otočí, zakroutí hlavou a odvádí s sebou i Dereka, který je rudý smíchy. Mně nezbývá nic jiného, než se konečně podívat do toho správného pokoje.

Vcházím dovnitř. Zatraceně! On si nedělal legraci. Pokoj je sytě růžový. Pff, už jsem na to stejně byla připravená. Prostě požádám rodiče, aby mi ho přemalovali. Tenhle nápad ale téměř okamžitě škrtám. Známe přece mého otce, ten by byl schopný vybrat ještě horší barvu. Jde to? V jeho případě ano. Radši si ho vymaluju sama, možná s pomocí Angie. Ne, ještě líp! Vezmu si u základní bílou a na zdi si vytvořím své vlastní obrazy. Už se těším, až otec půjde poprvé do mého pokoje a vybafne na něj Glum s Voldemortem v životní velikosti. Nad touhle myšlenkou se zase chci smát jako idiot já. Možná nezajdu tak daleko, ale tenhle nápad není úplně k zahození.

Teď už si v klidu můžu prohlédnout pokoj. Místnost je hodně velká, protější zeď má dvě vysoká okna, díky kterým do pokoje proniká spousta světla. Na jedné straně je ve zdi vestavěná skříň. Popojdu k ní a podívám se dovnitř. Vypadá, že pojme všechno mé oblečení, což je úžasné. Otočím se a teprve teď si všimnu dveří na opačné straně pokoje. Nadzvednu obočí a jdu se podívat, co skrývají. Jen překvapeně zalapám po dechu. Vlastní koupelna! je sladěná do světle modré barvy, s obrovskou vanou. Ah, takže původní majitelé měli cit pro vytvoření dokonalé koupelny, kterou však úplně shodili tím, že ji připojili k naprosto děsnému růžovému pokoji. To jej nemohli alespoň přemalovat na jinou barvu? Jakoukoliv?

Raději přestanu řešit šílený design a scházím schody do přízemí, mám v plánu si zajít pro kufry. Na posledním schodě mě ale zastavuje známý hlas. ,,Barbie se vrací ze svého růžového pokojíčku. Jak se ti líbí?'' On snad nikdy nepřestane, provokativně stojí kousek ode mě. Já se na něj jen podívám. ,,Barbie zjistila, že jeto naprosto nemožný odstín růžové, je strašně světlá! Asi si kvůli ní budu muset přebarvit vlasy.'' Vezmu do ruky jeden pramínek mých černých vlasů a zamyšleně si s ním pohrávám. Derek se jen ušklíbl. ,,A co takhle přemalovat pokoj, blondýno?''

Angie jen vykoukne z kuchyně, od hlavy až k patě pokrytá prachem. Moment, prachem? To předtím stihla prolézt půdu? Vždyť v žádném z pokojů, v kterých jsem zatím byla, nebylo jediné smítko. Zvláštní.

,,Dereku, budeš tak laskavý a zajdeš okamžitě pro její kufry? A rovnou jí je můžeš odnést nahoru.'' Ten se na ni jen zděšeně podívá. ,,Ale, drahá, víš, kolik má...'' ,,Výmluvy mě nezajímají, řekla jsme okamžitě.'' Její hlas, který většinou bývá klidný, je dnes vážný. Táta už neodporuje a jen schlíple vychází z domu. Já se s otázkou v očích podívám na mámu. Ta si povzdechne a gestem mi naznačí, abych šla do kuchyně, do které sama v mžiku zajde. Následuju ji, ale ve dveřích se zarazím.

Kuchyně je velká, vlastně obrovská. Problém je ten, že zařízení je snad z 18. století, nepřekvapilo by mě, kdyby bylo ještě starší. A prach je všude. Jakoby od té doby, kdy tuhle místnost zařídili, nikdo nevkročil. Opatrně vcházím dovnitř a dávám si pozor, abych se nezamotala do spousty pavučin, které jsou všude kolem. Angie stojí uprostřed pokoje a vyčerpaně se na mě dívá. Já se na ni povzbudivě usměju. ,,Neboj, zaúkoluješ Dereka.'' To jí vykouzlí na tváři drobný úsměv. ,,Vypadá to, jakoby tady bydleli upíři. Víš, co tím myslím. Všechny pokoje normálně používali, jen do kuchyně ani nepáchli.'' Začneme se smát. ,,V tom případě můžu být šťastná, že si mě vybrala taková čistotná upírka. Tvého přítele raději nezmiňuju...''

,,Kdo mě radši nezmiňuje?'' Derek se opíral o rám dveří a rádoby zamyšleně si nás prohlížel. ,,Zlato, ty už jsi odnesl všechny kufry?'' Angie byla očividně hodně překvapená. Táta se na ni jen ublíženě podíval. ,,Samozřejmě že ano. Jinak, Barbie, jen tak pro zajímavost, nenakopla jsi něco na schodech? Myslím tehdy, když jsi nedočkavě běžela prohlédnout si svůj nový pokoj.'' Já na něj jen vyvalím oči, nechápu, kam tím míří. ,,Uhm, možná, měla jsem ten pocit. Proč se ptáš?'' ,,Pod schody jsem měl otevřený kufr. A někdo, absolutně netuším kdo to byl, mi do něj nejspíš ze schodů shodil mrtvou vačici.''

Teď jsme pro změnu vybuchly smíchy my dvě. ,,V tom případě jsem o nic nezakopla.'' Mile jsme na Dereka mrkla a chtěla se jít podívat na zbytek domu, ale zastavil mě jediný pohled mého otce. ,,Dobře, vačici ses pro tentokrát vyhnula. Ale nezapomeň, že zítra jdeš do školy.'' Že mě to nepřekvapuje. Tak prohlídku necháme na jindy. Ale stejně bych mohla bych trochu protestovat. ,,Ale teprve dnes jsme se přestěhovali, ještě ani nevím...'' ,,Škola začíná v osm, takže buď nejpozději v sedm'' rozhlédl se po kuchyni ,,teda o půl osmé před domem, hodím tě do školy.'' Tak tohle asi neusmlouvám, kdoví, co všechno mu ta vačice zničila.

Jen přikývnu na souhlas a jdu si vzít bundu a boty, půjdu na malý průzkum okolí, náš domeček počká. Chystám se vzít za kliku a vyjít ven, ale ještě mě zdrží otcův hlas. ,,Do osmi doma!'' Podívám se na hodinky, je půl deváté. Usměju se a vycházím.

Náš dům ze všech stran obklopují lesy. Budu muset doufat, že nejsou moc hluboké, a taky, že mě v případě nouze někdo najde, můj orientační smysl je téměř nulový. Tohle ale teď hodím za hlavu a jdu po cestě vstříc dobrodružství.

Skvěle, v lese jsem už skoro dvě hodiny. Absolutně netuším, kudy zpátky. Sypala bych za sebou drobečky, ale jako naschvál s sebou nemám ani mobil, který bych v případě nouze rozebrala. Moment, proč bych chtěla rozebrat mobil? Vždyť bych mohla zavolat našim a spoléhat na to, že mě najdou. Asi toho na mě dnes už bylo moc. Že rozebrat mobil, abych mohla vytvořit cestičku z drobečků... Po chvilce přemýšlení na téma 'cestička z drobečků 21. století' mi ale dochází, že i ten mobil by mi byl na houby, protože naposled plaval se zlatou rybkou v akváriu. Skvěle.

Po chvilce bezcílného bloumání se mi zdá, že slyším šustot listí. Jdu dál stejným tempem s nastraženýma ušima. Teď už slyším kroky. Bože, prosím, ať je to Derek. Sice bych to nikdy nepřiznala, ale jsem strašný zbabělec. Kdyby se za mnou teď objevil někdo cizí, na sto procent bych začala ječet jako nějaká hysterka, a vůbec bych se nedivila, kdybych překonala světový rekord v běhu.

Jenže za mnou se žádná postava neobjevila. Stála totiž přede mnou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama