" Nikdo není tak chudý, aby nemohl darovat úsměv "

Kapitola první - šílené stěhování

30. prosince 2013 v 16:30 | Pallandra |  Za obzorem


Snad naposled procházím prázdnou předsíní. Bezmyšlenkovitě přejíždím dlaní po všech kouscích zbývajícího nábytku, na které jen můžu dosáhnout. Přemýšlím nad tím, co všechno jsem v tomhle domě prožila.

Pomalu vycházím schody do patra. Myšlenky mi v hlavě poletují, jedna střídá druhou, rychleji a rychleji, až se z nich stávají jen rozmazané šmouhy a já je nestíhám zachytit. Najednou mě z nich vytrhne třeskot rozbíjejícího se skla a hlasité nadávky ze strany mého adoptivního otce. V duchu obdivně hvízdnu. Týjo, tolik slov snad ani neexistuje. S poťouchlým výrazem přemýšlím, co zase rozbil. Včera to byl nejlepší čajový servis, který rodina Angely vlastnila celé generace. Dnes by to mohlo být...Co třeba sada svátečních skleniček? Skleněná váza, těžká tak, že by se to mělo zakázat? Nebo vánoční ozdoby? Hmm, to by mi asi tak nevadilo, stejně se mi nelíbily.

Tok mých myšlenek je opět přerušen, tentokrát klapotem podpatků z přízemí. Jejda, Tady asi někdo jde vynadat Derekovi. Bezhlučně se posadím na poslední schod a nastražím uši, připravena na cokoli. Angiin obvykle klidný hlas mi teď trhá uši. Asi to nakonec byla ta váza. S potutelným úsměvem a tichým přáním, ať nezačnou pukat skleničky, jsem se přesunula do svého (už bývalého) pokoje.

V mém pokoji je naprostý chaos. Půlka mých věcí je zabalená v kartónových krabicích a naskládaná různě po pokoji. Soustředěným pohledem přejedu pokoj a vytřeštím oči. Ne, to se mi určitě jen zdá! Protírám si oči a znovu se podívám, tentokrát pořádně. Bohužel se nic nezměnilo. Proč mi zatraceně v akváriu se zlatou rybičkou plave mobil? Nepochopím, proč jsem ho včera nebyla schopná najít, vždyť tam úplně bije do očí! Aspoň ale vím, kde ho mám hledat příště.

Angie mi včera říkala, že první stěhování je nejhorší. Člověk je zmatený, neví, kam dřív skočit, co si vzít sebou a co bez rozpaků nacpat do popelnice. Anebo je hysterický, jako Derek. Ten už se sice stěhoval tolikrát, že by mohl napsat příručku. Ale ne, to by nebyl on. Pokaždé, když se věci zabalí do krabic, kolem nich s výrazem štvaného zvířete pobíhá a hledá věci, které vůbec nepotřebuje. Když se stěhoval do Salemu, údajně vybalil vše jen kvůli tomu, aby nakonec v poslední bedně s označením 'hygienické potřeby' našel kartáček na zuby...V naší rodině si díky tomu získal nesloupnutelnou nálepku hysterika přes balení.

Pobaveně se usměju. Naše rodina má snad nejlepší historky, co se týče jejích členů a všeho dění kolem nich. Co bychom taky mohli čekat, máme na to ty nejlepší předpoklady. Strýček Lee je úspěšný komik, který se svým týmem jezdí po Evropě, jeho manželka Kathleen je moderátorka zábavních pořadů a jejich syn Paul je herec v komediích. A teď příbuzenstvo z Angiiny strany. Teta Luc si s manželem otevřela žertovný obchod, teta Nell píše sloupky do novin,...Naše rodina je hodně rozvětvená a nenajdete v ní někoho, kdo by byl mrzout a neměl smysl pro humor. Já jsem sice adoptovaná, ale zapadla jsem dokonale.

Moje povaha se začala projevovat už v útlém mládí. Snad první zážitek, na který si můžu vzpomenout, je vytopení koupelny. Angie tehdy jen spráskla ruce, řekla, že jsem neposeda a do domu hotová pohroma. Že prý lituje člověka, se kterým zůstávám v jedné místnosti. Derek se mi jen smál. Vzal mě do náručí a tajnůstkářsky pošeptal, že se mu dlaždice se vzorem růží stejně nelíbily. Nikdy se na mě nezlobili. Možná jen trošku, ale kdo by odolal nevinným očím tehdy tříletého děvčátka. Anebo, o rok později, měl Derek 'chytrý' nápad, proč si nepostavit věž z kostek na zahradě. To by ještě takový problém nebyl, ale rovnou u záhonu nejkrásnějších trvalek?

V mých dětských lumpárnách jel vždycky se mnou, byl to prostě spiklenec číslo jedna. A právě jemu to vždycky jeho partnerka nejvíc vyčítala. ,,Nemůžeme se divit, proč chvilku neposedí. Jen se podívej, co má za vzor.'' To byla asi její nejčastější poznámka. Derek na to měl vždy jinou pohotovou odpověď, jednu lepší než druhou. Teď, o spoustu let později si říkám, že byl vždycky větší dítě než já. A stále je.

Ze vzpomínek mě vyrušil hlas mého oblíbeného otce, který se opíral o rám dveří. ,,Notak, já vím, že myslíš na všechny ty krásné způsoby, jak by se ten pokoj dal 'upravit'. Ale jsem si téměř jistý tím, že v Anglii nějaký pokoj...'' Větu nestihl doříct, protože jsem na něj hodila jeden z polštářů, co se válel na poslední nezabalené krabici. Jen tak tak stihl uhnout a ušklíbl se. ,,Seržante, pozor! Jste připraven na přesun tábora?'' Usmála jsem se. ,,Ano, kapitáne!'',,Tak na co čekáte? Dejte příkaz své rotě a do deseti minut vás chci seřazené před naší starou základnou.'' Přikývla sem na souhlas. ,,Ano, pane!'' ,,Správně, rozchod!'', vydal poslední příkaz a rychle vybíhal z pokoje, protože na něj letěla nová vlna polštářů. Derek asi nikdy nevyroste.

Jen jsem zakroutila hlavou a otočila se zpátky do pokoje. Pořád byl zařízený, nikdo z dospělých se nechtěl tahat s nábytkem. Původní světle modré stěny nebyly na většině míst už ani vidět, pokoj byl vytapetovaný plakáty. Oknem se zataženými závěsy pronikala do pokoje pár slunečních paprsků, ale přesto nepůsobil ponuře, dodávalo mu to na zajímavosti, a jak jsem si vždycky v duchu říkala, na tajemnosti. Přešla jsem pokoj, podívala se pod postel a vytáhla poslední hromadu starých časopisů, které jsem šla následně vyhodit. Poté jsem začala snášet krabice, jednu po druhé, až se pod schody vytvořila menší barikáda.Naposled jsem vyběhla do pokoje a přeletěla ho kritickým okem. Vypadá to, že už tu nic nemám. Seběhnu po schodech, ale v polovině si na něco vzpomenu. S tichým povzdechem se otočím, vyjdu nahoru a vylovím mobil z akvária.

Derek netrpělivě přešlapuje v kuchyni, zatímco nesu poslední krabici k patě schodiště. Vypadá fakt netrpělivě, přemýšlím, jak dlouho to ještě vydrží. Alespoň ale nepřechází sem a tam, pro novou rodinu by asi nebylo příjemné, kdyby měla v kuchyni vyšlapanou cestičku. I když důlek asi nebude o nic lepší.

Máma naštěstí stěhování neprožívá tak těžce jako její přítel. S klidným výrazem sedí na jedné z největších krabic uprostřed předsíně a čte si časopis o dětech. Že by s Derekem plánovali dítě? ,,Angie? To už ti dochází nápady, jak jednat s tím děckem, které s námi bydlí?'' No co, zeptat jsem se musela. Derek se jen naštvaně otočil a zamumlal mým směrem nějakou milou poznámku. Jeho partnerka ji asi bohužel slyšela, protože ho s širokým úsměvem poslala odnést zbývající věci do auta. Pak se otočila ke mně. ,,Částečně máš pravdu, menší inspirace by se mi hodila. Ale ještě to není tak hrozné.'' Obě jsme se na sebe usmály a zavolaly na Dereka, ať trochu zrychlí.

Ještě zapadneme do koupelny na poslední kritický pohled do zrcadla před cestou a jdeme. Zamykám dům a klíče následně odevzdávám Derekovi. Ou, ten výraz. Tahle cesta se neobejde bez poznámek. A taky že ne. ,,To jsi v koupelně zkoušela objevit Atlantidu, nebo co?'' Posmíval se mi. Sjela jsem ho rádoby překvapeným pohledem. ,,A já si myslela, že si to zkoušel ty, když mi bylo pět. Když neuspěl někdo tak...'' ,,Myslíš odvážný, statečný, pohledný,...?'' Zeptal se s rozzářenýma očima. ,,No, měla jsem spíš na mysli psychicky labilní, egoistický, sebestředný a střelený, ale přeber si to, jak chceš.'' Věnovala jsem mu široký úsměv a šla si sednout.

,,Já,...'' Derek otvíral a zavíral pusu, nemohl najít odpověď. ,,No tak, zlato, nehádej se s ní, v tomhle má pravdu.'' Angie na mě spiklenecky mrkla a sedla si na sedadlo vedle řidiče. ,,A krom toho, mohl bys přestat zdržovat? Kvůli tobě ještě vyjedeme pozdě a dostaneme se do kolony, která jistě povede až někam do pryč.'' Smazala Derekovi úsměv z tváře. Ten se jen ušklíbnul a začal se tvářit ublíženě. ,,Nikdo mě tady nemá rád a všichni chtějí, abych byl ticho.'' ,,Díky bohu'', zašeptala potichu máma s očima upřenýma do stropu. Otec, který byl jinak úplně v klidu, nasupeně napochodoval ke dveřím, sedl za volant, třískl dveřmi a založil si ruce. S Angelou jsme se na sebe jen podívaly a propukly v hlasitý smích, ke kterému se nakonec přidal i Derek. Jen doufám, že mi za tohle nenachystá nějaké nemilé překvapení. Moje obavy jsou asi opodstatnělé, protože se na mě podíval s ďábelským úsměvem, nastartoval auto a my opět vyjeli do nového života.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 /K /K | Web | 30. prosince 2013 v 16:47 | Reagovat

Strašně hezky píšeš :3 Kéž bych byla taková spisovatelka, jako ty! -.- :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama