" Nikdo není tak chudý, aby nemohl darovat úsměv "

U kořenů hory

31. prosince 2013 v 12:52 | Pallandra |  Jednorázové povídky


Kořeny má škryté v žemi,
vypíná še nad jedlemi,
štoupá pořád výš a výš,
ale růšt ji nevidíš.

Co by se stalo, kdybych ho nikdy nepotkal? Přemýšlel bych někdy nad tvory v hlubinách Mlžných hor, z nichž někteří nikdy neuvidí sluneční světlo? Nad těmihle a podobnými otázkami někdy přemýšlím, když v tichu své nory vzpomínám na staré časy. Na staré dobré časy. Mezi ně však počítám jen výpravu k Osamělé hoře... Dodnes nedokážu pochopit, jak mě Gandalf dokázal přesvědčit...ne, přesvědčit ne. Spíše popostrčit, zbytek zvládla má do té chvíle skrytá touha cestovat. Způsobil jsem tím ale velký rozruch. Ten vážený hobit, a ještě ke všemu Pytlík! Vzor solidnosti, klidu a žádných podivných známostí. Sám ctěný Bilbo, jež nikdy ani nepřičichl k dobrodružství, a najednou tohle. Výprava se třinácti nenasytnými trpaslíky a náladovým čarodějem přes půl Středozemě. Pobouřil jsem tím celý Kraj a většina hobitů, kteří dříve byli mými přáteli, se mi začala vyhýbat, zpovzdálí si na mě ukazovat a říkat mi 'Bláznivý Pytlík'. Ale to nevadí. Vůbec mi nevadí, co si o mě myslí ostatní z Hobitína. Teď už ne.

Třicet běloušů na rudé líše,
napřed žvýkají,
potom dupají
a pak stojí tiše.

Nemusel jsem ho nikdy potkat. Kdybych se držel trpaslíků a neztratil se. Nikdy jsem ho nemusel poznat. Vidět dva zářivé body. Dvě bledá světýlka, která vás sledují z nejtemnějšího koutu jeskyně, čekajíc na sebemenší příležitost, aby vás mohla zabít. Sedět na kameni na kraji jezírka a pozorovat vodu. Zvažovat své možnosti. V naprostém tichu. A tmě. V té hrozivé tmě. A najednou za sebou slyšet slabé přerývavé dýchání. Dech tvora, který vás chce zabít.

Bež hlašu pláče,
bež nehtů štípá,
bežnohou škáče,
bež pyšků pípá.

Naštěstí mě hned nezabil.Ale zabil by mě,bez váhání. Kdyby věděl, že mám Jeho Prsten. Miláška. Neváhal by ani vteřinu. Úplně by zapomněl na můj mečík, Žihadlo. Ani jediná vzpomínka na ty ošklivé elfy, jejich jasné oči a zbraně, které vyrobili. na Žihadlo. V jeho hlavě by byla jen jediná myšlenka. Zabít zloděje. Zabít Bilba Pytlíka, toho ošklivého hobita, Který mu ukradl Prsten. Jeho Miláška. Jeho.

K oku v tváři blankytné se točí
v tváři zelené zas jiné oči.
První oko na to vejce:
,,Ty mi podobné jsou přece,
jenže jsou to oči nižší
než já - oko v téhle výši.''

Hádanky. Ty mě zachránily. Daly mi čas. Sice ne vymyslet nějaký plán, to ne. Na to jsem byl pořád příliš vylekaný. Lomcoval mnou strach a potichu mi šeptal, co všechno by se mohlo stát. Po zádech mi běhal mráz, a to mi nepomáhalo. Naopak. Nikdy nepochopím, jak jsem v takové situaci dokázal vymyslet hádanku. A ne jedinou. Naštěstí.

Není ji vidět,není ji cítit,
není ji šlyšet, nejde ji chytit.
Je ža hvěždami a pod horami
a vyplňuje práždné jámy.
Byla tu předtím a přijde pak
a nakonec ti vytře žrak.

Rozrušil jsem ho. Má hádanka mu připoměla jeho minulost a proto nasadil těžší kalibr, se kterým se teď potýkám. Ty časy, kdy nebyl tím úlisným tvorem, tím podlým zrádcem. Ta doba, kdy bydlel se svým přítelem, rodinou a bábou rodu na povrchu země. Nejspíš u řeky, možná na kraji lesa. Nebo louky. Kde jich bylo spousta. Pampelišek. Těch malých žlutých sluníček, usmívajících se na každého poutníka. Ať je kdekoli. Možná, že právě ony to viděly. Vraždu. První pokušení Prstenu. Vypínaly se ke slunci, žluté tváři. Houpaly se ve větru, a nemohly zabránit vraždě. Na jeho narozeniny. Bylo to pokušení, příliš velké. A on podlehl.

Bez klíče a víka schránka pokladní,
a přece je zlatý poklad v ní.

Tahle byla jednoduchá. Ale přesto jsem trochu změnil slova. Čekal jsem, že se na mě podívá, zabodne do mne ty své bledé oči a vítězně zašišlá svou odpověď. Stále však nepřicházela. Pomalu ztrácím trpělivost. ,,Ne, není to čajník, ze kterého utíká pára, když vydáváte takové zvuky.'' Neslyšel mě. Vypadal, že se ztratil ve svých vzpomínkách. Na slunce. Na krásu přírody. Na to, jak s kamarádem vybíral Vajíčka z ptačích hnízd. Vajíčka...!

Nemá plíce, přece dýchá,
študená a věčně tichá,
věčně pije na švé zdraví,
v brnění, co nerežaví.

Obtížnost se zvyšuje. Pomalu, ale jistě, jak se říká u nás v Kraji. Ach, Kraj! Co jen bych dal za to, vidět znovu Dno Pytle, vejít do Zeleného Draka nebo jen pozorovat hobiťátka v sadu. Co on pokládá za hrozně jednoduché, mé mysli způsobuje muka. A naopak. Zatím ale stále žiju. Zatím. Přemýšlím o ostatních. Jsou v pořádku? Určitě jsou na tom lépe než já. Spoután dohodou hádanek. O můj život. A pořád ještě nemám plán. Nic. Ani záblesk nějaké nadějné myšlenky. Ani jiskřička. Kdybych se tak dokázal nějak vymluvit. Vymyslet nějakou lest a utéct dřív, než ji prohlédne. Ale co pak? Neznám cestu. Bloudil bych spletitou sítí chodeb až do úplného konce. Nebo, dokud by mě nenašli skřeti. Nebo on.

Beznožka leží na jednožce,
dvounožka sedí na třínožce,
čtyřnožka dostane zbytek.

Tohle bylo jednoduché. Myslel si to i on, v okamžení na mě šišlal odpověď. Správnou. Ty řeči o rybě mu pomohly. Za jiných okolností by si s tím asi lámal hlavu, ale tentokrát ne. Sžírá mě strach. Víc a víc. Hlodá si cestičku dlážděnou zoufalstvím do mého nitra. Co když neuhodnu? Co když už mě nenapadne žádná další hádanka? Co když poruší svůj slib a zabije mne? Co když...?!

Všechno žere, všechno še v něm žtrácí,
štromy, květy, žvířata i ptáci;
hryže kov i pláty ž ocele,
tvrdý kámen na prach šemele;
měšta rožvalí a krále školí,
vyšokánšké hory švrhne do údolí.

Kdysi dávno musel být opravdu dobrý. Představuji si ho sedět s rodinou ve stínu stromů, smát se a dávat si hádanky. Ne o život. Jen pro zábavu. Nebo o výhru nejlepšího borůvkového koláče. Stejně jako my doma v Dna Pytle. Jak se mohl dostat na tuhle úroveň? Nejhorší z nejhorších. Vyvrhel. Vrah. Zvláštní, co s člověkem udělá takový zážitek. Jak jej ovlivní Prsten. Touha. Zisk. Chtíč. Výhra. Spousta let užírání. Spousta lidských věků strávených pod zemí, u samotných kořenů hory. Jen s Ním. Miláškem. Jak dlouho mu vymýval mozek, plnil ho temnými představami a ještě temnějšími myšlenkami? Nikdy ho nenechal zapomenout. Na přítele. Deagola. Litoval toho někdy? Možná, když později pozoroval bledou tvář. A teď jej mám já. Zhoubu lidstva.

Co to mám v kapse...?!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 siska, upír siska, upír | Web | 6. ledna 2014 v 22:48 | Reagovat

Skvele:-) ....naozaj dobre:-)

2 story-in-my-head story-in-my-head | E-mail | Web | 16. ledna 2014 v 21:29 | Reagovat

To si písala sama ? :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama