" Nikdo není tak chudý, aby nemohl darovat úsměv "

Vstříc smrti

31. prosince 2013 v 14:50 | Pallandra |  Jednorázové povídky


S poduškou lehounkých lístečků pod hlavou
ulož se ke spánku
v odlesku červánků
do zítřka všechny tvé starosti uplavou.

Otupěle zírám na chlapce řítícího se proti mně. Neschopna jediného slova, neschopna jediného pohybu. Jen strnule sedím v trávě a čekám. Mohla bych se pokusit utéct. Ale proč utíkat? A kam? Těsně za mými zády se rozprostírá hluboký les, který je samo sebou plný nebezpečí. Stačilo by jen natáhnout ruku a dotknout se prvního stromu. Nemusím se ani ohlížet. Stejně bych to asi nedokázala. Stačí jen na malý okamžik zavřít oči. Fantasie vše zařídí.
Slídivé oči, které tě pozorují ze všech koutů, zhasínajíc, když se po nich ohlédneš. Chladný závan vzduchu, děsivé ticho...A pak, šustot listí, tiché kroky, a za tebou se ozve výhružné zavrčení, a než se stihneš otočit...!
Prudce otvírám oči. Srdce mi nebezpečně buší, zorničky mám rozšířené strachem, ale nic mě v tenhle moment nedonutí zvednout se a utíkat, dokonce ani jen pootočit hlavu. To všechno strach. Ten hrozný pocit, že už nikdy neobejmu své rodiče, nebudu se s kamarádkami smát vtipům a nikdy neuvidím svého ještě nenarozeného sourozence.
Nejhorší na tom ale je, že to není jen pocit. Tohle je totiž fakt. Jsou to Hladové Hry, a pokud vás neprovází štěstěna,... Nezbývá vám nic jiného než rozloučit se se svým dosavadním životem a čekat na něco úplně jiného. Na nový život. Po smrti.
Čas jako by se zastavil. Několik desítek metrů přede mnou je ten chlapec. Ach, neznám ani jeho jméno. Odkud pochází. Čeká jej doma milující rodina, která ho i teď, sledujíce obrazovky, hlasitě povzbuzuje a přeje mu štěstí? Nevím. Vím jen jedinou věc. A to, že v ruce drží meč, který mi jistě za chvíli setne hlavu. Probodne mě, nebo jakkoliv jinak osvobodí mou duši. Já nemám žádnou zbraň. Neriskovala jsem masakr u Rohu Hojnosti a bez přemýšlení utíkala opačným směrem. Pryč od řežby a zabíjení, alespoň na chvíli.

Tady je mír a klid tady jsi v bezpečí
květy tě ochrání před zlobou člověčí
do sladkých snů teď už vánek tě konejší
nad všechny poklady tys pro mě vzácnější.

Hlavou mi víří vzpomínky. Můj první školní den. Drobná, nedočkavá holčička s copánky, tmavýma očima a zelených šatečkách, tlačící se s ostatními dětmi před školní budovou. Oči doširoka otevřené, dychtivě se otáčím kolem sebe a s neskrývaným úžasem pozoruji ostatní děti. Ty starší, již zkušené, stojící po skupinkách na náměstí a zvědavě pozorující ty mladší. I ty malé, nervózní, držící se za ruce se svými rodiči. Já přišla sama. Tatínek musel jít brzy ráno do dolu a maminka byla nemocná. Ale mně to nevadilo, byla jsem odvážné dítě. Tehdy.
A další. Já, stojící vedle své kamarádky ze školy. Nervózní výraz, a děsivý pocit, že dnešek nedopadne dobře. Ale to už nějaká Kapitolanka dala ruku do osudí. Nadšený, afektovaný hlas, který nadšeně pronáší mé jméno. Myslela jsem, že se mi v ten moment zastaví srdce. Bohužel se tak nestalo, a já byla nucena vyjít na pódium a s prázdným výrazem potřást rukou mé průvodkyni.

Pod vrbou zelenou zítra ti nesmělý
paprsek sluníčka
dopadne na víčka
a všechna zranění rázem se zacelí.

Chlapec je už blízko. Zbývá mi pár posledních okamžiků života. Přeji si žít v lepším světě. Tohle ani není život, tohle je jako čekání na popravu. Nejhorší na tom je, že nikdy nevíš, kdy nastane čas. Možná budeš mít těch několik let štěstí a oni nevylosují tvé jméno. Třeba se to zvrtne až poslední rok. Jako u mě.
Anebo tě nevylosují. V tom případě by ses mohl nazývat Dítě Štěstěny. Ale i tehdy, kdy bys přežil některé své vrstevníky, bys nebyl Smrti příliš vzdálený. U nás ve dvanáctém kraji je Smrt velmi blízko, někteří pošetilci ji považují za starou známou. A nejsou tak daleko. Vždyť stačí jen natáhnout ruku.
Nikdy nevíš, kdy tvé rodiče a příbuzné zabije nehoda v dole. Ta je u nás na denním pořádku. Skoro tak častá jako smrt hladem nebo umrznutí v zimě. Když nad tím tak přemýšlím, ta poslední nemůže být tak špatná. Rozhodně není horší než vyhladovění, důlní nehoda nebo kulka za pytlačení v lesích. Stačí jen zavřít oči. S teplem, které se ti tou dobou již rozlévá tělem, to nemůže být nic těžkého. A pak už jen podlehnout volání...
,,Jen zavřít oči.'' S těmito slovy jsem otevřela ty své. Chlapec se zastavuje asi metr přede mnou. Díváme se na sebe. Vyčkává. Možná čeká, že se o něco pokusím. Nebo mi dává poslední šanci. Jenže já už nemám sílu.

,,Tady je mír a klid tady jsi v bezpečí
květy tě ochrání před zlobou člověčí
do sladkých snů teď už vánek tě konejší
nad všechny poklady tys pro mě vzácnější.''

Poslední verše už vyslovuji nahlas. Šeptala jsem svou tichou modlitbu. ,,Odpusť'', šeptá chlapec a já zavírám oči. Poslední myšlenka, která mě napadá, je jediné slovo. Smrt.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama