" Nikdo není tak chudý, aby nemohl darovat úsměv "

Kapitola čtvrtá - bacha, ať ti nepřeberou bratrance

2. ledna 2014 v 21:04 | Pallandra |  Za obzorem



Ráno mě překvapivě vzbudil Derek. Úplně vás vidím, jak si představujete ten nejdrastičtější budíček. Naštěstí se žádné vylití ledové vody, puštění death metalu na plné pecky přímo k vašemu uchu nebo něco podobně trestného nekonalo.

Můj milovaný otec nejspíš někdy k ránu přišel k závěru, že nebude na škodu přijít mě probudit, abych nezaspala do školy. Nebyl by to ale on, kdyby se alespoň nepokusil pomstít za včerejšek.

Přesně v šest ráno ( a to mi ještě včera říkal, že stačí, když přijdu dolů o půl osmé) se potichu vkrádal do mého pokoje s obrovskou maskou Hello Kitty (!) zakrývající celý obličej. Naneštěstí pro něj si v ní ale zapomněl vyřezat otvory pro oči, takže jen, co otevřel dveře od mého pokoje, zakopl o kufr, který jsem tam záludně nastražila, protože jsem počítala s tím, že se sem bude chtít vplížit. Dobře, dělám si srandu, prostě se mi nechtělo tahat ho na kraj. Ale posloužil, ne?

Já mezitím spala zachumlaná do peřin v obrovské vaně, kterou jsem si stihla zamilovat. Ano, čtete správně, ve vaně. Postel se v pokoji zatím nenalézala a já nechtěla spát na zemi, tak jsem si přetahala peřiny do koupelny. A nebyl to vůbec špatný nápad, moje vana je obrovská a jak jsem zjistila, taky pohodlná. Budu si v budoucnu muset dávat pozor na to, abych v ní někdy, až se budu koupat, neusnula.

Při rachotu z vedlejšího pokoje jsem jen ospale otevřela oči, pomalu vstala a po cestě jsem si stihla vzít župan. Ještě v polospánku jsem pohlédla na Dereka a zamumlala něco ve smyslu, že vypadá o trochu líp než obvykle.

Po tomhle nepřekonatelném zážitku jsem si šla znovu lehnout do doby, kdy mě v sedm přišla vzbudit Tami, naštěstí. Derek byl asi někde zalezlý a lízal si imaginární rány, anebo připravoval nový, ještě záludnější plán. No potěš koště, to ráno mu muselo dost poškodit ego, to abych se odpoledne nevracela domů...

Že bych vyzkoušela kůži rebelky a žila jako Robin Hood v lesích? Hm, s mým štěstím by mě tam ještě někdo přepadl, nebo bych se ztratila. Úplně se vidím, stála bych někde na okraji lesa, zmokala bych, pár desítek metrů ode mě začínalo nějaké město a já bych neměla absolutní tušení, kde jsem. Jo, tak nějak by to dopadlo. A stejně si nedokážu představit, že bych žila podle motta 'bohatým brát a chudým dávat'. Takže tenhle plán asi padá a mně nezbývá nic jiného, než vymyslet něco lepšího. Přinejhorším budu dál válčit s Derekem.

Právě jsem si uvědomila, že ještě pořád ležím ve vaně a zírám na dveře, za kterými před chvilkou (doufám, že to byla chvilka) zmizela Tami. Pomalu jsem vylezla z vany a uvědomila si, že jsem strašně utahaná. V noci jsem toho moc nenaspala a nad ránem byl ještě ten úžasný budíček. To bude den.

Už oblečená jsem scházela schody do přízemí. Cítím se jako mrtvola. Ne jako zombie, ta je na tom líp, může chodit. A v těch béčkových hollywoodských filmech i utíkat, a já se necítím ani na tu chůzi. Opatrně nahlédnu do obýváku. Na pohovce zády ke mně sedí táta a sleduje televizi. V křesle pod oknem si hoví Paul, vrhá na mého otce postraní pohledy a tváří se, jakoby dostal ten nejkrásnější dárek. Jen se něj nechápavě podívám, ale Paul zakroutí hlavou, dá si prst na ústa a věnuje mi široký úsměv. Z pohovky se ozve výhružné zavrčení. Co se tady děje?

Zkusím si odkašlat. Nic, žádná reakce. Tak znovu. Za mé 'ehm ehm' by se nestyděla ani Ropucha alias Dolores Umbridgeová. Dobře, zkusím to naposled. Derek mě ignoruje! Achjo, a kdo mě teď odveze do školy? Pěšky nejdu, můj stav se z mrtvoly na zombie ještě nezměnil. Dál nechápavě hypnotizuju zadní část tátovy hlavy. Snad se neurazil. Svoje vtípky bral pozitivně vždycky, i tehdy, když se mu šeredně vymstily.

,,Tati?'' zkusila jsem opatrně. Zase nic. Paul se zahihňal jako malé dítě a okatě si prohlížel koberec, jakoby byl kdovíjak zajímavý. To mu tak uvěříme, nic není zajímavější něž právě probíhající scénka.

,,Paule? Až si pořádně prohlédneš ten koberec, co tě tak fascinuje, odvezl bys mě prosím do školy?'' Zkusila jsem na druhou osobu. Bratránek jen přikývl a s blbým úsměvem přešel do předsíně hledat klíčky od tátova auta. ,,Jediný škrábanec a oba si můžete začít kopat hrob.'' Popřál nám Derek, stále otočený zády. Alespoň to s ním není tak vážné. Názor jsem změnila v okamžiku, kdy se ke mně otočil.

Páni! Takový monokl jsem už dlouho neviděla. Jen stěží jsem si udržela vážnou tvář a trpělivě čekala na to, co se chystá říct. ,,Hello Kitty od dnešního rána nenávidím. Příště si koupím pořádnou masku.'' Slíbil mi a já ho objala na rozloučenou. ,,Tak se měj.'' Řekla jsem a pomalu odcházela. Ve dveřích mě ještě zastavil. ,,A užij si školu. Žádné telefonáty od učitelů, že jsi drzá.'' Provokativně se otočím. ,,Když tak prosíš. Dneska se budu krotit, ale příště...'' Větu nechávám vyznít do prázdna a jdu si sednout do auta.

Cesta probíhala v tichosti, což je u nás dvou nezvyklé. Bylo skoro osm, když jsme zastavili před školou. ,,Připravena?'' Zeptal se mě klidně Paul. ,,Že se ptáš. Jasně, že ne!'' Odpověděla jsem. Bratránek se na mě zašklebil. ,, Až skončíš, tak mi zavolej, přijedu pro tebe.'' Slíbil a dal mi pusu na tvář. Já se usmála a vysedla z auta. Pomalu se otočím a prohlédnu si školu. No nazdar, to je bludiště. Snad na mě vevnitř nečeká Minotaurus. Pomalu sklouznu pohledem na masu lidí před budovou. Asi ještě nikdy neviděli novou holku, soudě podle těch pootevřených úst. Vsadím se, že dneska v okolí zemře hodně hmyzu. Úmrtní zpráva - spolknutí. Modlím se, aby na mě zato pozůstalí hmyzáci nespáchali atentát. Ještě že mám zařízený odvoz, cestu lesem bych nemusela přežít. Ale co vím, možná se spiknou s Derekem. Odpoledne bude zajímavé, stejně jako to, co za chvilku přijde.

Během mého přemýšlení se to tu nějak vylidnilo, asi už zvonilo. Super, jsem tu první den, a hned přijdu pozdě. To mi nějak připomíná minulé nástupy do škol. Opatrně vejdu do školní budovy a rozhlížím se. Napočítám jedny, dvoje, troje schody, každé vedou někam jinam. Pak je tu asi sedm chodeb, no, zvenku to nebylo tak velké. Naštěstí mají hned u vstupu plánek, hezky pochopitelný i pro takové idioty, jak jsem já.

Trhla jsem osobní rekord v hledání ředitelny a teď už čekám v pokoji u sekretářky, než dorazí hlava školy. Sekretářka je sympatická slečna jen o pár let starší než já, takže si skvěle rozumíme. Je dokonce tak milá, že kvůli mě přestala s papírováním, uvařila mi čaj a teď si povídáme o nejnovějším díle How I met your mother. Tomuhle se říká pozitivní přístup!

Naše debata je bohužel přerušena příchodem ředitele. Čtyřicátník a vráskami smíchu kolem očí, atletické postavy a šedým sakem se mi zamlouvá. Že by se mi tahle škola zalíbila?

,,Slečna Weaslyová? Jsem rád, že jste si vybrala naši školu.'' Prohlásí a zasměje se, gestem mi naznačí, abych vešla. Další člověk, s kterým budu skvěle vycházet. ,,Zatím to tu vypadá nadějně.'' Složím mu poklonu posadím se do křesla, které mi nabídl. Ředitel nadzvedne obočí, ale dál to nekomentuje. ,,Půjdete do třetího ročníku, že? Váš třídní bude pan Darren, a mezi námi, moc ho neprovokujte, je to trochu zvláštní patron. Bude vás učit matematiku a dějepis.'' Přikývnu, že rozumím. ,,Pokud budete cokoliv potřebovat, můžete se obrátit jak na mě, tak na mou dceru.'' Vyvalím na něj oči, ale to už mi mává ta sympatická sekretářka. ,,Vaše dcera?'' Zamumlám a podívám se na něj. Přikývne a zvedne se. ,,Pokud nemáte otázky, zavedu vás do vaší třídy.'' Zakroutím hlavou a následuju ředitele na chodbu.

Procházíme kolem hlučných tříd, asi nebudu jediné problémové dítě. Zastavíme se ale před třídou, kolem které vládne děsivé ticho. Já nechci! To už ale ředitel otvírá dveře a postrkuje mě dovnitř. Naskytl se mi pohled na dvacet naprosto ukázněných dětí a vojensky vyhlížejícího muže u tabule. Tady se mi líbit nebude. ,,Tohle je vaše nová spolužačka, Lotty Weaslyová. Lotty, běžte si sednout vedle Melindy.'' Poslušně si jdu sednout do poslední lavice vedle peroxidové blondýnky. Podle pohledu, kterým mě skenuje, soudím, že asi nedostanu pozvánku do její růžové party. Jako bych chtěla. Než stačím říct ahoj, Melinda se ke mně nakloní a afektovaným hlasem zašeptá. ,,Ten kluk, co tě ráno přivezl do školy... Nemysli si, že zůstane s takovou..'' Nakrčí nos a prohlédne si mé oblečení. ,,Jednoduše, nebreč, až dostaneš kopačky. Má na lepší.'' Je mi naprosto jasné, koho myslí. Tak tohle bude ještě zajímavé.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama